Ouško jako socha. Co je na našich vilových šálcích jedinečného?

Do Vily 63 dorazila nová várka našich porcelánových šálků. Jsou zelené jako branka i oranžové jako bar; krásně se drží v ruce a ještě krásněji se z nich pije vše od cappuccina až po cortado. A protože jejich vzniku předcházely dlouhé měsíce práce v ateliéru na Smíchově, vyzpovídali jsme jeho majitele — Martinu Hudečkovou a Ľubomíra Ontkóce — o všem, co se v jejich studiu během příprav odehrávalo.

Všímáte si v podnicích, kam chodíte, šálků?

Ľubomír: Vždy.

Martina: Stoprocentně. Mnohdy ani nepočkám na to, až dopiju, a podívám se rovnou. 

Ľubomír: Takhle poznáte keramika v kavárně. Jako první se podívám na logo.

A co přitom hodnotíte? Funguje to na bázi líbí a nelíbí, hodnotíte nějaké řemeslné prvky nebo vhodnost pro samotné kafíčko?

Ľubomír: Já v tomhle ohledu nejsem rozhodčí, třeba z pohledu kávy šálky nehodnotím. Rozhodně mi to není jedno, ale vše hodnotím hlavně z řemeslného pohledu. Záleží mi například na oušku: jestli je dobře modelované, dobře se drží, zda se při držení nepopálím a na dalších technických detailech.

Jakých třeba?

Ľubomír: Glazurlinka. A další drobné detaily, kterých si lidé v rámci keramiky málokdy všímají, ale jsou velmi příjemné.

Martina: Je to něco navíc. Často to prodlouží proces výroby, ale výsledek stojí za to. Když je člověk naopak opomene, hodně si práci zjednoduší.

Ľubomír: Ouško odlévané spolu s formou je naopak třeba docela prasárna. To je sice k vidění jen minimálně, ale stejně zmiňuju. Nebo ouško, které je modelované jen nedbale a já hned vidím, že se brzo ulomí. Šálek bez nožičky je fuj. (smích)

Pojďme se vrátit na samotný začátek. Jak jste se vlastně dostali ke keramické tvorbě?

Ľubomír: Rodina mě přihlásila na střední školu. 

Martina: Aniž by se tě zeptala. (smích) Já jsem taky vyšla ze střední školy a od ní už keramiky jen přibývalo. Bakalář, magistr…

Ľubomír: Mně to začalo být jasné až od vysoké školy. Na střední člověk něco vyrábí v rámci oboru, ale já si pořád říkám, že na střední jsme byli prostě loseři a keramika to byla až od vysoké.

Vaše dvě keramické cesty byly vždy provázané, nebo se v jednu chvíli spojily v jednu?

Ľubomír: Spojily se na ERASMU, od té doby jsme spolu jako pár. Co se ale týká naší tvorby, ta je diametrálně odlišná. Projekty sice konzultujeme, ale nevytváříme společná díla. Tím je jen Křak.

Martina: V Křaku máme každý svou část, ale vyvíjeli jsme ho společně.

Tím nám trochu nahráváte na další otázku. Jak se liší vaše společná značka Křak a autorská tvorba každého z vás?

Ľubomír: Mám pro to oblíbený výraz: pochopitelné a nepochopitelné umění. Pochopitelné je to, když zvednete hrneček a rozumíte tomu, že z něj můžete pít. Nepochopitelný je pak moment, když něco zvednete a v první chvíli netušíte, co to vlastně je. Člověka to trochu vyvede z míry. Tak se dá odlišit i tvorba Křaku od té mé, která řeší hlavně tavení horniny, implementaci tavení do porcelánu a je to celkově extrémně experimentální. Zkouším v ní posouvat celkové hranice. Křak na druhou stranu nabízí prostě hrnečky. Mají na sobě něžnou malbu a jsou roztomilé.

Martina: Zaměřují se víc na emoce, všechny ty krásně konkrétní věci. K tomu jsme ale v rámci Křaku museli dospět. I já se ve své tvorbě zabývám experimentem. Řeším často složité koncepty, než se dopracuju ke konkrétnímu tvarosloví a technice. Tisíc zkoušek a jedna z nich vyjde. V tvorbě balancujeme s neuchopitelnem a je to náročné, s každou pecí napjatě čekat, jestli to vyjde nebo ne. Proto jsme si společně vymysleli značku Křak, kde se v rámci keramiky trochu odreagujeme. Odpočineme si od překážek, které jsme si sami vystavěli. V Křaku tohle všechno odpadlo, já sama ráda malovala na hrnky a ve značce jsme našli určitou volnost. Je to pro nás relax.

Není to obvykle naopak — že autoři utíkají od své komerční tvorby k volnému umění?

Ľubomír: Když člověk ale řeší vlastní tvorbu a své ideje, proces je delší a příprava také. V Křaku může člověk vypnout a soustředit se na manuální činnost. Je to takové keramické hobby. Působí to asi sice strašně a psychoterapeut by z našeho workoholismu neměl radost, ale takhle teď fungujeme. 

Martina: Důležitý je tam ale i kontakt s materiálem. Potřebujeme v něm být neustále, abychom ve své vlastní tvorbě mohli růst. Samozřejmě to nesmí přerůst přes hlavu: třeba mít stres před Vánoci, že jsme naslibovali hromadu marketů a musíme teď pomalovat spoustu porcelánu. Většinou se to ale doplňuje a na projektech Křaku si toho spoustu vyzkoušíme.

Jaké materiály používáte? Máte nějaký oblíbený a jaké jsou mezi nimi rozdíly při práci nebo používání?

Ľubomír: Náš materiál je už téměř výhradně porcelán litý do formy. Máme i kameniny, ty ale v rámci Křaku používáme jen zřídka, když řešíme stabilitu. Porcelán ale přizpůsobujeme tomu, aby vše ustál a tvary uzpůsobujeme danému materiálu. Každá hmota se i ve formě chová trochu jinak a proto je všechno potřeba adaptovat jednomu materiálu. 

Martina: Čím víc materiálu, tím víc to komplikuje prostředí a práci. Skoro všechno lijeme, případně kombinujeme lití do formy s modelováním. Když potřebuju do tvorby vložit větší expresivnost, zapojím modelaci.

Proč jste si litý porcelán zvolili?

Martina: Má svoje estetické vlastnosti. Poloprůsvitnost, bílý podklad pro malbu, lze z něj vytvořit velmi tenké výrobky. A jeho pevnost je úžasná. Keramika je křehčí, porcelán je ze silikátových materiálů nejtvrdší.

Má naopak nějaké limity?

Ľubomír: Zhruba třiceti až čtyřiceti centimetrové. (smích)

Martina: Bohužel nezvládá nějaké výšky. Třeba když vyrábím svícny, zjišťuju, že se v peci chová jako vosk. Musím si dávat hodně pozor na křivení. 

Ľubomír: I proto mají šálky takový tvar, jaký mají. Materiál v peci změkne a proto je silueta šálku mírně povytáhnutá — počítáme s tím, že trochu spadne. Je to esteticky nádherný, ale technický náročný materiál na zpracování.

Pojďme se tedy bavit o tom, jak vznikaly šálky pro Vilu. Strávili jsme spolu mnoho hodin nad návrhy, jaký probíhalo tvoření a jak se prolínala spolupráce dvou světů — toho baristického a porcelánového?

Martina: Byl docela dlouhý. Začali jsme v březnu a minimálně měsíc jsme seděli nad technickými rysy. Přišli jste s návrhem a nákresem na tulipánový tvar bez obliny. My ho následně narýsovali.

Ľubomír: Tvarosloví, křivky a nožičky jsme opravdu řešili dlouho. Když má člověk možnost udělat něco skutečně podle sebe, zjistí, kolik času se na tom musí strávit. Poté vznikaly formy, ty vznikaly asi měsíc, protože jich bylo strašně moc. A až poté vznikaly první kusy.

Za nás ve Vile jsme měli jasně daný objem kávových drinků, který odpovídá našim chuťovým preferencím. To může mít každý podnik jinak. Ale je to strašně důležité. Také jsme probírali nároky na materiál — třeba odolnost v myčce, kdy šálky musí zvládnou průmyslovou myčku nebo senzorické vlastnosti, aby v šálku byla chuť jen kávy a ne třeba hlíny. Pro nás baristy je pak důležitý i tvar: když je šálek příliš široký, pěna mléka se rozlévá příliš dotenka. Když je úzký a vysoký, pěna je zase nepříjemně tlustá na pití a do šálku se navíc špatně kreslí. A ještě ke všemu jsme ho chtěli mít lehce zalomený, aby připomínal písmeno V.

Ľubomír: Podle daného objemu jsme museli vymyslet, jestli se šálek zvýší nebo rozšíří, aby se do něj objem tekutiny opravdu vešel. Bokorys v 3D programu navíc pěkně klame, takže byl ještě třeba doladit. Espresso šálek má dokonce jinou křivku než ostatní šálky, to jen pro představu — šálky nejsou jen odškálované.

Martina: Nestačilo jen vytvořit šálek pro espresso, cappuccino a latte. Žádný z nich není poměrovou zvětšeninou, protože nám pak už nevycházela výška. Bylo třeba si s každým z nich hrát. Jako první vzniklo paradoxně latte a z něj jsme odvodili ostatní.

A pak ještě hrníček na batch s ouškem…

Martina: Pamatuju si, jak jsme dostali předlohu ouška, a jen na něj koukali. (smích) 

Ľubomír: Vycházeli jsme z ouška ve tvaru půlkruhu z návrhu od vás. To se nám moc nelíbilo a chtěli jsme ho trochu zkeramičnit. Mně osobně se třeba moc nelíbí, když je ouško stejně široké nahoře i dole — to je pro mě neestetické. Moc jsme si přáli, aby ouško bylo opravdu půlkruh, který se ale v keramice moc nepoužívá. Proto jsme zaoblovali vnitřní rádius, řešili zaoblování, takže…

Martina: Se to ladilo dlouho. 

Ľubomír: Během jednoho večera jsem udělal technický výkres, poté se vyráběl model. Ještě rozpracovaný jsem ho nesl na konzultaci a poté začala výroba. A diskuze. (smích)

Pojďme se tedy o něm pobavit víc. (smích). Zkuste nám přiblížit, proč je důležité, a kde u ouška leží ten zakopaný pes?

Martina: Ouško je pro mě alfa a omega celého šálku. Je to taková socha. Zdaleka to není jen kus něčeho ohnutého, za co se dá držet. Má svoje zákonitosti. Je toho na něm hodně co navrhovat, ale i hodně co zkazit. Vždycky proto nejdřív zkoušíme jeho model, abychom si osahali, jestli ouško příjemné. Každý má jinou ruku a každý ho jinak chytá. V rámci Vily 63 pro nás byla novinka, že my ouško držíme naprosto jinak — a vy do něj zase strkáte tři prsty. Řešili jsme přenesení váhy… je to celkem věda.

Ľubomír: I když je ouško malé, je na něm spousta věcí k řešení.

Martina: Člověk je v důsledku v kontaktu s horkou tekutinou a ouško je tu k tomu, aby nás od ní oddělilo. Dá se tedy řešit tvar, estetika, funkčnost… Vyzkoušeli jsme různé tvary i všechny barevné kombinace, kde se střídaly odstíny vnitřku i oušek. 

Ľubomír: Čtyři barvy ve čtyřech velikostech, to znamená šestnáct variant.

U barev jsme chtěli, aby byla hravá  — prostě aby seděla k samotné Vile.

Ľubomír: Pigmenty jsme řešili dlouho a míchali jsme je na odstín přesně. Kvůli teplotě porcelánu jsme ale barvy museli ještě celé přemíchat, protože teplý odstín porcelánu pro nás byla novinka a barvu totálně změnil. Ale ve finále všechno klaplo. (smích)

To stoprocentně. U lití porcelánu do forem vzniká "odpadová" porcelánová hmota, co se s ní děje a dá se nějak recyklovat?

Martina: Pokud je takhle hezky jednobarevný, dá se zrecyklovat. U směsí už je ale využití specifické. 

Ľubomír: Vznikne totiž odstín, u kterého nikdy neumíme předvídat, jaký bude. U vilových šálků šlo navíc o různý vnitřek a vnějšek — takže kdybychom všechny barevné varianty oddělovali, měli bychom šestnáct kbelíků zbytků. Proto šly všechny zbytky do jednoho kbelíku. Zkoušeli jsme proto různé mramorované vzorky a vklady do nových typů šálků. 

Martina: Uvidíme, jak to dopadne. Teď jsme vyzkoušeli terrazzo, kterého jsem si navíc všimla ve Vile 63. Na terrazzo se musí zbytky rozemlít na tzv. šamot, který se běžně používá jako kostra hmoty. My ho ale používáme jako dekorační vzor…

… který můžete vidět na některých šálcích a možná i na nějaké limitované edici vilových šálků!